Za polárním kruhem po Karélii s Bobem, část druhá
Solovecké ostrovy
Projíždíme po celkem dobré cestě mezi zelenými porosty bříz a borovic. Občas vykoukne nějaké jezero kterých tady je plno, nebo mineme vojenskou posádku v lesích a pomalu se blížíme opět k polárnímu kruhu. Při překročení této pomyslné geografické linie se musíme samozřejmě všichni u označníku vyfotit. Tak se celá naše skvělá skupina naskládala pod nápis Polární kruh v azbuce, kde na všechno dohlížel neskutečně přeplněný odpadní koš, kdo ví, jak je tady dlouho. Pak nás čekal už jen přesun do přístavního města Kem na břehu Bílého moře. Odtud pojedeme na nechvalně proslulé Solovecké ostrovy.
Každý kdo četl dílo Alexandra Solženicyna Soustroví Gulag, ví o čem je řeč. Tady byli pracovní tábory pro nepohodlné, kteří se nehodili režimu a v neskutečných podmínkách byli vězněni a týráni a bohužel i zabíjeni. Dnes je možné prohlédnout si tato nehostinná místa v rámci jednodenního výletu lodí z města Kem do osady Soloveckij, která je jedinou vesnicí na Velkém Soloveckém ostrově. Tady jsme opět narazili na typicky ruskou náturu, hned po vystoupení z lodě. Potřebovali jsme sehnat bus, který by nás odvezl na průvodcovanou prohlídku míst, kde se nacházely pracovní tábory, gulagy. Oběhl jsem kolem stojící autobusy a snažil jsem se zajistit dopravu, ale dostávalo se mi stále stejné odpovědi. Nejedu, nemůžu, ne ne… a u toho se tvářili řidiči zarputile, neusmáli se (tak jako většinu Rusů) a hlavně všichni kouřili. Pomalu jsem ztrácel naději na absolvování našeho výletu, když tu mě napadlo zajít za ženou, která výlety nabízela. „Ano, domluv se s mámou“ a ukázala na postarší korpulentní paní, které jsem naše potřeby vysvětlil. Kývla na jednoho z těch řidičů který „nejede a nemůže“ a ten okamžitě nastartoval, otevřel dveře a posílal nás na sedla. Takže tady šéfují ženské, no dobrá. Paní byla rovněž průvodkyně a všechno nám vysvětlila jak z historie, tak i ze současnosti. Jeden pán z naší skupiny hovořil výborně rusky a všechno přeložil. Autobus se kterým jsme cestovali byl opravdu hluboce v důchodovém věku, ale řidič s ním jezdil po děravých a rozbitých lesních cestách jako s buldozerem. Létali jsme až ke stropu, ale naštěstí jsme přežili. Prohlídka s výkladem všech zvěrstev, která se tady děla, byla opravdu velice silná a místa, z nichž dýchala historie, jsme procházeli s úctou. Asi nejvíce všechny zaujala Sekerová hora s nechvalně proslulým dřevěným schodištěm, kam vězně shazovali. Po schodech jsme dolů nešli, protože hodně pršelo a schody byly vlhké a klouzavé. V zamyšlení nad věcmi, které se tady děli jsme se volna vraceli do „našeho“ busu a jeli jsme zpět. Stejný styl, hop a skok a bláto stříkalo na všechny strany. Tady jsme opět zjistili, jak paní šéfuje řidičům. Vybrala od nás 20000 rublů. Řidič se dožadoval dvou tisíc, paní mu však jasně řekla, že dostane jen jeden a hotovo. Ani nemukl a smířil se s oznámenou sumou. Takže je jasno kdo to tady řídí. Zajeli jsme potom až k Soloveckému klášteru, kde jsme se s řidičem rozloučili. Teď jsme měli čas na prohlídku celého kláštera, který byl založen na začátku patnáctého století a později se stal centrem křesťanství na severu Ruska. To až do té doby, než přišli k moci bolševici a udělali z něj pracovní tábor, jeden z prvních gulagů. Ruská pravoslavná církev obnovila monastýr v roce 1992. Ve stejném roce byl celý komplex zapsán do seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes je vidět že probíhají práce na vylepšování celého areálu, ale takovým tím ruským tempem. Většina pracujících byla v živé debatě a pracovní nasazení odpovídalo zdejšímu naturelu. Možná by jim musela šéfovat žena J, aby se dílo rychleji dařilo. Mohutnost zdí obklopujících klášter je přímo úžasná. Také si na nich vylámaly v 19. století zuby i lodě anglo-francouzsé flotily, které se klášter marně snažily dobýt, a jejich dělostřelecká palba neměla valných účinků. Nejhezčí pohled na klášter je ovšem právě z mořské hladiny. Interiér kláštera, tam kde je již vše opraveno je úžasný. Pozlacený ikonostas nenechá chladným nikoho a i další zajímavé místnosti s výzdobou a náboženskou tematikou zaujmou snad všechny. Prohlídka nám zabrala většinu odpoledne a pak jsme ještě stihli prohlídku muzea gulagů a procházku po vesnici, která byla opravdu zanedbaná a hliněné cesty se starými „žigulíky“ a nákladními Zily a Kamazy jen dokreslovali místní odloučení od života na pevnině. Ještě jsme stihli kávu v jedné malé restauraci, u které byl plot ze zajímavým upozorněním na psa, který kouše. Sabaka kusaka – no, hlavně že nás nepokousal. Potom už nás čekala plavba zpět do vesnice Kem, kde jsme přespali ještě jednu deštivou noc a pak už bylo načase vydat se za dalším poznáním.
