Bulharský a rumunský národní svéráz
Příjezd do města Veliko Tarnovo. Proplétáme se předměstím. Po silnici se občas motá nějaká slepice, kráva nebo osel. Vidíme zde malé domky, většinou bez omítky. V kontrastu se skutečností, že i dům, jehož kvalita hraničí s rozvalinou, tu má satelit. Vyhýbám se dvěma velmi špatně zaparkovaným autům. Klakson. Brzdím a kontroluji zrcátka, sleduji, co se kolem děje. Za mnou nic, ale proti mně do kopce řítí jakási podivná dodávka s otevřenou korbou. Na korbě sedí dva mužíci, jeden si v klidu listuje novinami, druhý má něco u ucha, a protože to není poštovní holub, bude to telefon, a on nerušeně s někým hovoří. Všichni, kdo mohou, tak fotí, ti co nefotí, se smějí. Využívám své pozice za volantem a celou situaci si fotím také. Dodávka s obrovským rachotem projela kolem nás a my můžeme nerušeně pokračovat na parkoviště. Jak jinak, než placené, protože tady se platí snad všechna parkoviště. I když i na placení se tu musí dávat pozor. V Bulharsku a nejen tu, se motají falešní výběrčí parkovného, kterým už nejeden zkušený řidič hotelbusu naletěl. Stejně jako já tehdy v Srbsku v Bělehradě
Když jsem v poklidu stál na ulici, kde bylo stání pro šest autobusů, přišel pán v reflexní vestě a prej 5,-Eur za parkování. Po mojí prosbě, že chci účet, řekl, že účty nedává. Dal jsem mu tedy peníze a považovat celou věc za vyřízenou. No a z deset minut tam byl jiný člověk, opět v reflexní vestě, a že chce 5,-Eur za parkování. Tento pán mi vysvětlil, že jsem zaplatil falešnému výběrčímu. Zároveň se mi prokázal průkazem a ujistil mně, že mi dá i účet na 5,-EUR. Říkám si: „Seš blbej, tak plať“.Zaplatím parkovné, účtenku lepím na papír k ostatním a opět ťukání na dveře. A hádejte. Další čulibrk v reflexní vestě. Sebevědomě otevírám dveře a ukazuji účet, že mám zaplaceno. Ale pánovi se to nelíbí, protože to je špatný účet, a že správný účet vypadá takhle. Říkám, že už nic platit nikomu nebudu a pána se jsem vyhodil. A za pět minut přijeli policajti a strašně se zajímali o náš autobus
Zastavil jsem ve městě Prejmer a poslal naše klienty na saský opevněný kostel. Už mi na přístrojové desce svítí „hladové oko“ a ne a ne potkat nějakou pumpu. Lépe se pumpa hledá bez dvacetičlenného publika za zády. Ptám se místních a vcelku jistě mě poslali na kraj města. Stála tam opravu hezká čistá pumpa Rompetrol. Zastavím u stojanu, otevřu nádrž a zmáčknu tankovací pistoli. Ozve se obrovský rachot čerpadla a rychlostí asi jeden litr za deset vteřin jsem začal tankovat plnou nádrž (300l). Tak tam stojím na tom poledním letním sluníčku, což je u řvoucího čerpadla silný zážitek. Co se dá dělat, jiná pumpa tu není, ale promarním tu část svého mládí. V tom vedle ke stojanu dorazí povoz s koněm. Kůň na mě otočí hlavu a zařehtá. Už se mi tlemí i rumunskej kůň. To je vrchol mojí profesní kariéry. A pak si říkám, co s tím koněm hodlá asi na pumpě dělat. Majitel povozu zamířil rovnou na kasu a koně tam nechal. Zároveň se ale také zvedl pohůnek, co na nucený dýško myje autům okna. Vzal kýbl s vodou, dal napít koňovi, zbytek vody vylil na něj. Mezitím se vrátil majitel vozidla, v ruce držíc kelímek Coffee to Go, nasedl na kozlík a odjel. Moje počítadlo se přehouplo přes 130l a byl jsem zhruba v půlce tankování.
Kdo dnes může, nebo chce jet do Bulharska nebo do Rumunska? A co vlastně od těchto nejchudších zemí Evropské unie očekává? Rozhodně to nebudou ani luxusní kempy ani čisté záchody či snad popracovaná turistická infrastruktura. Na této zemi vás pobaví způsob, jakým funguje všední život a jak se místní potýkají s řešením každodenních problémů. Při pohledu na jejich zemi si uvědomíte, jak dobře se u nás máme. Je tu chudá země. Ale čím chudší země, tím šťastnější lidé.
Krtek